Tak to si vzpomínáš blbě, protože harddisk přinesl už IBM XT v roce 1983. S ním současně vyšel MS-DOS 2, který na rozdíl od původního uměl ovládat harddisk a vytvářet podadresáře, což ve verzi 1 (vykradeném CP/M Garyho Kildalla, které jich umělo až 16, A až P, s kapacitami disků do 32 MB) nebylo. MS-DOS (PC-DOS) 1.x uměl pracovat jenom s holými disketami bez podadresářů, ve verzi 1.0 dokonce jenom jednostrannými s ubohou kapacitou 160 KB. Odtud pochází název adresář, dnes digitálními kretény nazývaný složka.IMB píše:Vzpomínám si, že AT PC původně neměli HDD
V Maloměku i tohle samozřejmě museli zkurvit, protože sice vykradli ideu z UNIXu, který levně koupený od AT&T tehdy pod názvem XENIX draho přeprodávali, ale v DOSu nemohli jako oddělovač adresářů použít lomítko (slash), protože to už sloužilo k oddělování argumentů příkazů v konzoli. Proto tam museli dát zpětné lomítko (backslash), což dělá problémy a bordel dodnes. Pokud neovládáš příkazový řádek, nepochopíš.
Až o rok později po XT přichází IBM AT, kde se harddisk bere již jako samozřejmost, a liší se tím, že obsahuje výkonnější procesor 80286. Stále jen šestnáctibitový, ale už ne takový omezený kripl, jako byl vylevněný 8088 v původním IBM PC. To žádný harddisk nemělo a první nejlevnější verze neměla dokonce ani jednu disketovku, jenom konektor na kazeťák a pouhých 16 KB RAM
Jediné co se na tom dalo používat byl BASIC v ROM.
A ještě pád dalších roků trvalo, než přišel 80386, už nikoliv od IBM ale od Compaqu, který byl dvaatřicetibitový a uměl skutečnou ochranu procesů i paměti, což umožňovalo spuštění skutečných UNIXových systémů a ne jenom předražené maloměkké náhražky.
Právě na 386ce vznikl Linux, inspirovaný UNIXem V a Sinclairem QL, na kterém se Linus Torvalds poprvé setkal s multitaskingem. Což způsobilo, že potom už nemohl používat produkty M$, protože ty byly tak omezené, aby se jejich uživatelům neudělaly mozoly na mozku. Naprostá většina těch kancelářských lemplů totiž ani netušila co by se svým počítačem mohla dělat, a už vůbec ne jak to dělat:
https://www.youtube.com/watch?v=Vo8NG8T4rWs
Takže k tomu Linuxu. Ten nemá žádné disky, tím méně systémové, které by měly místo názvů písmena, jako disketové jednotky (a písmeny se skutečně označují pouze mechanické jednotky, nikoliv disky v nich!) na hobbistických osmibitech před padesáti léty. Má pouze souborový strom (file tree), začínající kořenem (/), kde každý soubor může obsahovat buď data nebo další soubory, tedy je adresářem. Datové soubory potom mohou být tří druhů, buď blokové (block), nebo proudové (stream), nebo speciální. Blokové lze číst/zapisovat opakovaně v různých místech, proudové pouze bajt po bajtu, speciální podle okolností.
Všechno, co ve spuštěném počítači je, se v tom stromě připojuje a zobrazuje jako soubor. Jsou to nejenom oddíly disků, ale i jednotlivé běžící procesy, knihovny, démoni, operační paměť, virtuální paměti, procesory, klávesnice, porty, síť, prostě všechno, a každá ta věc je samostatný soubor připojený na určitém konkrétním místě do souborového stromu.
No a pokud si takový "disk", který je ve skutečnosti pouhý strukturovaný datový soubor, označíš labelem "C", bude se ti v Linuxu připojovat pod názvem C. Předpokládám tedy, že víš, co je label oddílu a jak ho nastavit.
Jenže ony v tom Linuxu ani žádné disky být nemusí, stačí mu jen pouhý malý zavaděč někde v ROM a zbytek si může připojit třeba po síti z úplně jiných počítačů na druhém konci světa, kde vůbec nemusí existovat fyzicky ale pouze jako virtuální někde v operační paměti nebo jen bufferu, kde je můžou sdílet tisíce počítačů současně a lze je všem updatovat za běhu...
Já v tuhle chvíli mám připojená dvě nevolatilní datová zařízení, DATA a MAXELL64GB, z jejichž názvů logicky odvodíš co jsou zač a k čemu slouží. Je to mnohem přehlednější než písmena ve Windoze, i když i tam jsem měl zavedený systém pseudonázvů. Harddisky jsem nechal C, D a E, kromě systémového další s přívlastky Data a Extra, sloužící na běžně používaná data a zálohy, potom byl F na foťák, ze ním G a H pro CD a DVD mechaniky, I, J a další obsazovaly flashky. Dá se to zapamatovat, ostatně si to pamatuji i po pětadvaceti letech, ale ten linuxový způsob je snadnější a intuitivnější. Navíc na první pohled vidím co mám v počítači připojené, protože zařízení pojmenovávám pro přehlednost různě. A také jich mohu současně používat mnohem víc než jen pouhých 26!
Tedy noobe, máš dvě možnosti. Buď se budeš po zbytek života válet s prasaty v hnoji a s chrochtáním vzhlížet k rozbitým Woknům, nebo se zvedneš na zadní a nastoupíš dlouhou cestu poznání, jejíž konec je v neznámu. Tohle jsou tvé první dva kroky:
https://www.youtube.com/watch?v=XtnES6HnUL8
https://www.youtube.com/watch?v=tc4ROCJYbm0
Měl jsem na mysli, můj první počítač, ROBOTRON 1715, který opravdu HDD neměl, měl pouze dvě 5,25" + dvě 8" disketové mechaniky FDD: 
